Jak začít? Což tentokráte od konce? Proč ne, vždyť se říká, že konec dobrý všechno dobré. 

Konec by zněl asi takhle: "Sbírám hračky". 

Co by k tomu tak šlo dodat? No vlastně je toho spousta. Hračky sbírám hodně dlouho. Nesbírám rozhodně všechno! Sbírám pouze ty hračky, které mě nějak oslovily a líbí se mi, což je hledisko jistě velmi subjektivní. A navíc jen ty z české a československé produkce, počínaje obdobím před První republikou a konče cca rokem 1990. Zatím nesbírám hračky plátěné, dřevěné, papírové a ze všech rychlé zkáze podléhajících materiálů - zatím sbírám jen vše co je kovové, platové, bakelitové anebo vyrobené z podobných materiálů.

A jak to vlastně celé začalo? Autodráhou! Geny nebo náhoda? Stejně jako mnoho jiných věcí v lidském životě v podstatě začíná náhodou, tak náhoda zřejmě rozhodla i v mém případě. Při stěhování jsme našel jsem u maminky ve sklepě svou starou autodráhu Shadow a rozhodl jsem se, že se jí pokusím zprovoznit. Podle stavu bylo na první pohled jasné, že jsem nebyl nejopatrněší dítko, že jsme měli doma dokonce i pájku, že s pájkou mi to zjevně moc nešlo, a že plasty pájet nejdou. A tudíž, že pro uvedení do provozuschopného stavu bude třeba zainvestovat do nových autíček.

A když stará autodráha, tak samozřejmě dobová autíčka.  Začal sem se pídit a shánět, a to mi otevřelo do té doby netušené obzory o schopnostech socialistických hračkotvůrců. Světe div se, ale na autodráhu se nevyráběl jen jeden druh auta, jak jsem si do té doby myslel. Mimo mých polámaných UOP Shadow se vyrábělo několik jiných druhů autíček, a to v mnoha barevných variantách. BUM, A BYLO TO! Jako dítě jsem měl jen jeden druh autíček ve dvou barvách, jako dospělý jsem je MUSEL mít všechny známé existující varianty! No a pak už to jelo samospádem. Měl sem přece jako dítě červený autobus Karosa a Liazku na dálkové ovládání - a jéjé barevných variant bylo desítky a existovaly i jiné verze než na dálkové ovládání. Co kdybych je dal taky dohromady všechny? No jasně MUSÍM je mít všechny. A kamarád měl takový malý hezký bakelitový autíčka po dědovi - co to asi bylo zač? URČITĚ JE POTŘEBUJU MÍT! A než se člověk nadějě je z něj fanatický sběratel, který by pro vzácnou barevnou variantu hračky, o které 99,999% populace ani neví, že existovala, lezl po kolenou na měsíc. 

A co se těch genů týče, tak prý už jako malý capart, jsem na procházky nosil takovu hezkou koženou mošničku přes ramínko, a cestou jsem sbíral vše co mi pod ruku přišlo, zajímavé kamínky, obaly od bombónů, střepy a kdejakou veteš. Jen vajgly sem prý neměl dovolené. Naštěstí.

Když se tak nad tím zamyslím, tak to že jsem skončil u hraček je vlastně velká výhra :-)

Závěrem. Jsem sběratel starých hraček, a ne modelář.  Že je to v podstatě jedno, mnooo... podle mě není. Jako sběratele mě zajímají hračky které prošly mnoha generacemi dětských rukou, jsou ohrané, polámané, omlácené, padá z nich barva.... No a? Jsou to prostě hračky a jsou v původním stavu. Hračky tak zvaně :"napadené kutilem", různě ať už dobově či novodobě předělávané, přebarvené, a v dnešní době 3D tisku porůznu doplňované mě nezajímají. Modelářem pak nejsem hlavně proto, že nejsem tak šikovný jak by bylo třeba.

Lidí, kteří se o staré věci zajímají je stále více, různí šikulové a filutové samozřejmě nelení a využívají situace, a tudíž roste i skupina lidí, kteří se obchodem s nimi živí. Asi byste se divili kolik novodobých předělávek se s popisem,  že se jedná o "nikdy nehraný originál", " uloženka", " v tomto stavu se takto dochovaná hračka již nevidí", a podobně se objevuje na různých inzertních a aukčních portálech od lidí, kteří se falšováním starých věcí vyloženě živí. Pokud máte o staré věci v původním stavu zájem, doporučuji obezřetnost.

.